Spojené armády lidí ustupovali dále na západ do oblasti Pětiměstí, kde, jak doufali, naverbují nové rekruty do armády a alespoň na pár dní si odpočinou od neustálé hrozby vampířího útoku.
Na krajinu se snesla noc. Napětí v mém táboře bylo hmatatelné. Mě se nikdo neodvážil říct, jaký mají vojáci strach, ale slyšel jsem, jak si mezi sebou šeptají temné zvěsti. I já jsem začínal mít strach, i když jsem si to nechtěl nijak přiznat. To jemné mrazení v zádech a pálení na zátylku vždycky ohlašovalo jejich příchod. Cítil jsem to já i seržanti z jiných pluků.
Skoro jako ozvěna se nesly naše příkazy: „Připravte se na boj,“ kterými jsme museli zmobilizovat poslední síly naší armády.
Přišli, než jsme se stihli plně vyzbrojit a seřadit do řad. Už mě to nepřekvapovalo, takový byl jejich styl boje, rychlý a smrtelný.
Brzy byl celý náš tábor v plamenech. Vojáci zmateně pobíhali z místa na místo, jak se snažili zachránit z předem prohrané bitvy. Snažil jsem se zjednat pořádek, aby naše porážka způsobila nenáviděnému nepříteli co největší škody, ale moje snaha byla zbytečná. Většina vojáků zahodila svoje sny o záchraně země a jediný, koho chtěli zachránit, byli oni sami.
I přes zvuky boje, jsem zaslechl další zvuk. Jen slabý, sotva slyšitelný spodní proud, ale když jsem ho poslouchal déle, zmocnila se mě zlá předtucha, že upíři chystají něco víc, než nás jen zabít.
Upoutal mě záblesk na vrcholku duny. Potlačil jsem zakletí, byl to upíří mág, vampír. Jestli jsme předtím prohrávali, teď už jsme byli mrtví a dávno pohřbení. Jedinou nadějí, která náš konec mohla zpomalit, byl kádr mágů, který nás doprovázel. Zbyl z něj už jen jeden člověk, arcimág Voršet. Rozběhl jsem se k jeho stanu. Hnal mě zběsilý strach z toho, kdo stál na duně.
Když jsem Voršetovi pověděl, co se děje venku, zbledl, ale nic neřekl, jen mě pohybem ruky vykázal ven ze stanu.
Netrvalo dlouho a bojištěm začal vát ledový vítr. Už jsem věděl, že to doprovází Voršetova kouzla. Nečekal jsem ale to, co následovalo potom. Nad námi se strhla zuřivá bouře. Blesky křižovaly oblohu a rozsekávaly husté mraky, které tam nahoře brázdili. Na zem padal sníh. Přes jeho závoj nebylo vidět skoro na krok. Viděl jsem jak vojáci i upíři znejistěli. Nastalo ticho. Klid před bouří, bouří, která měla být mnohem horší než ta, která se rozpoutala před chvílí.
Voršet vyšel ze svého stanu. Viděl jsem ho já, viděli ho všichni okolo. Když šel, všichni mu ustupovali stranou a klonili hlavy, neodvážili se mu podívat do očí. Vyzařovala z něj obrovská moc. Až jsem zapochyboval, jestli je to vůbec ještě Voršet, kterého znám. Co se sebou ve stanu udělal?
Pak promluvil. Jeho mocný dunivý hlas se nesl od stanu ke stanu a hrozivě se rozléhal po širém okolí. „Pojď sem, vampíre,“ řekl tenkrát. Ta věta se mi vryla hluboko do paměti a jsem přesvědčený, že jí nikdy nezapomenu.
Vampír poslechl. Přišel až k nám do tábora, jako štěně přiběhl na Voršetův příkaz. Mezitím už boje úplně ustali a všichni s úžasem sledovali to, co se mělo stát.
Voršet i vampír na sebe pokývli na znamení toho, že jsou připraveni začít bojovat. Je zvláštní, že některé věci mág neporuší ani když stojí tváří v tvář své smrti.
To, co se po tom nepatrném pohybu rozpoutalo, bylo peklo. Příroda sténala nad tím náporem, který musela snášet. Mráz zesílil, drkotal jsem zuby, ale přitom jsem přestával cítit svoje tělo. Vzduch fialově světélkoval a celým táborem se nesl nepříjemný zvuk, jako by někdo dřel pískem o kamen. Mágové jen stáli a upřeně se pozorovali.
Nevím, kdo co udělal, ale najednou vše ustalo, dokonce se rozednilo a táborem projela vlna energie. Ze všech míst se ozývaly výkřiky smrti. Koutkem oka jsem pozoroval, jak duše vojáků a upíru opouští svá těla a vznášejí se k nebi.
Přežila nás jen hrstka. Asi padesát lidí a dvacet upírů. Už jsme neměli síly je pronásledovat, a tak jsme je nechali utéct. Zemřel i Voršet a vampír, proti kterému bojoval. Jejich těla se nikdy nenašla.
Mnoho vojáků z mého pluku zemřelo při cestě do Pětiměstí, kam jsme se potřebovali dostat, aby nás nějací felčarové ošetřili a přidali se k jinému fungujícímu oddílu.
Po několika dnech jsem se na Větrné pláně vrátil. Byl to hrozný pohled. Stovky mrtvých těl uvízly v silném ledu, který přikryl poušť, vzduch stále ještě fialově světélkoval a potichu byl slyšet sten duší, které pod ledem uvízly a nemohly odejít do svého světa.
Byl jsem tam jen pár hodin a už jsem se tam pak nikdy nevrátil, ale i tak stále slyším ten zoufalý sten a v noci ve spánku se mi vrací obraz vyděšených promrzlých tváří mých přátel.
Výpověď seržanta, který přežil hrozivou Bitvu na Větrných plání